to, co proudí mýma ušima a přelívá se do srdce
Všechno mizí do ztracena. Možná jsem sama ztracená. Někde uvnitř sebe.
Listy ze stromů už dávno opadaly. A obloha se halí do smutku.
Mé srdce pokryly kaluže, a tak si musím dát pozor, abych do nějaké nešlápla. A možná se ty kaluže přemění na velký potok a ten pak v řeku a ta zaplaví veškeré pochybnosti a tu vzrůstající bolest. Jo, v mém srdci umí být někdy velké záplavy...
Je strašné, když najednou přijdete o ty krásný a povzbudivý slova, o milej úsměv plnej něhy a porozumění, o ten jedinečnej pohled, co pohladí po duši...
snad se jednou vrátí...věřím v to.
Žádné komentáře:
Okomentovat