bylobudenení

jsou ve mně krátký, a pak zas dlouhý chvíle. chvíle čekání. kdy i na slunci jsou závěje a chodníky plný strachu.
chodím po bytě, starým, známým, co mi připomíná všechny ty roky a dávný pocity, a přesto bloudím.
chtěla bych se schovat do úsměvu stromů, zabalit a smotat všechno smutný, palčivý na duši. a nejlíp vyhodit.
rozházený sny po poli. který nikdo nesklidí.

a stromy hrozně osaměly

*szidi tobias*