Procházím se parkem. Zanechávám za sebou stopy v listí. I když možná ne moc viditelný, ale jsou tam. Tak jako v našich očích, ve Tvým i mým srdci. Jsme si strašně blízcí a přitom někdy tak vzdálení. Je to vůbec možné?
A pak je tu ten známý pocit, který překřičí všechny ostatní.
Hrnek horkýho čaje, co se v něm utopí "to špatný". Snad.
Pohledy do koruny stromů a příjemná závrať. A všude to voní po podzimu... po tom známým.... po tom mým...
Žádné komentáře:
Okomentovat