Po vodě...

Po vodě pošlu dopis propletený kopretinami.
Rozpustím si vlasy a vítr mi do nich přihraje novou píseň jara.
Pak vlasy nastavím slunci. A slunce mi do nich schová pár paprsků.
Z nebe mi spadne dešťová kapka, co se v ní ukrývá kousek štěstí. Spadne mi do dlaně a zažene ten stín. 

Budu se dívat na oblohu, kde se mi oblak přemění v racka. A ten se usídlí v mém srdci.

Na křídlech motýla obletím celý svět. Svět, který nosím v duši. A pak si z něj poskládám slunečnicové nebe. A bude jen moje.
Do úsměvu chytím vůni léta, uviju si věneček z ranní rosy.
Prstýnek z trávy darovaný ... od Tebe...

V zapadaném listí budu hledat zbytky léta.                     
Na papírovém draku Ti přinesu kupu vzpomínek... našich vzpomínek. Protože ty nikam neodletí.
 

Mezi vločkama pak třeba objevím stopy našeho objetí. Ale ty se můžou rychle rozpustit.
Do sněhu napíšu vzkaz. Budeš si ho moct přečíst i v mých očích. Dokud nezasněží...

Občas pláče obrys siluety na zdi pokoje, když tu nejsi. Občas ty stíny prosvětlí Tvůj pohled. Pak se přestanu bát.
Jemně dopadají výčitky do klína. Odfouknu je lehce jako chmýří pampelišek. 

Odfoukne je vítr, co přihraje mi do vlasů vůni Tvého úsměvu.
A když otevřu oči, uvidím.......

  
TEBE