S páskou přes oči

Šedivé ulice, stín uspěchaného zítřka. Nejraděj bych ty slzy utopila ve víně, co mě po celou dobu tolik hřálo.
Nedokázala jsem to.
Slyšela jsem jeho hlas. Ztrácel se v šumu spousty nezodpovězených otázek, na míle daleko. Od mého srdce. Ale já ho potřebovala slyšet. Ujistit se... Zase se chvíli unést po proudu toho milého hlasu... Zase být v jeho srdci... Patřit tam a nikam jinam...
Pak ulice už nebyly šedivý, ale krásně barevný. Ty barvy si poletovaly všude možně. Nepočkaly na mě. Snažila jsem se na nebi vykouzlit duhu, aby ji taky viděl.
Neviděl. Možná byl příliš daleko na to ji spatřit. Nevšiml si... možná...
Lok. Pak ještě jeden. A další a další. Tak trochu náplast na bolavou duši, tak trochu v zapomnění. Tak si připijme! Směle, s páskou přes oči. Bez doteku. Tisíce barev se odráželo v nasládlém víně. Ve sklenici, která nebyla jen jedna. Ale já je neviděla.
Tu noc se na mě smálo z mnoha koutů, ze sklenice, z nebe spousta barev.
Ale já je prostě neviděla.