je daleko k úsměvům, a k srdci ještě dál

studí slova.
a
l á s k a

.
...jen tiše dýchala. s každým dalším nádechem měnila to mý nebe.

svět je v sobotu v osm ráno prázdnej. prázdný ulice, prázdný výrazy. posmutnělý zšedlý ráno, a přece, když jsem se zhluboka nadechla, cítila jsem svět se všemi jeho pocity, jeho úsměvy i jeho smutky, jeho nadšením i jeho zklamáním a fascinovalo mě to a děsilo zároveň.
chtělo se mi utíkat, pak zas jen nehnutě stát a nechat se obklopit tím zvláštněsmutným ránem.

ranní cigareta na balkóně s výhledem na všechny ty silnice a domy, blízkost nebe a dálku lidí. a všechen ten smutek ve mně mi najednou připadal malinkej, byl daleko..jenže i ve mně byla dálka, snad na tisíc kilometrů. taková ta velká propast, do který člověk snadno spadne.

ještěže existujou smějící se kamarádi, jejich kytara a náhlý a hlavně neplánovaný akce. a náš nakonec moc povedenej banánovej koktejl, s celou krabicí vanilkový zmrzliny a lahví rumu, dělanej ve tři ráno. jo.