Mám zacuchaný vlasy, slunečnicím padají hlavy (asi únavou, nebo to jsou vzpomínky?), jen tak bloumám a hledám.
A často nenacházím. Sebe.
Už je to týden, co jsem chodila po kopcích i lese a nemohla se jich nabažit. Brodila se (ne)cestama v půlmetrovým sněhu a všude to vonělo po slunci. Byl to přesně ten jeden z víkendů, na který se nezapomíná. Naše tradiční chata, sobotní dobrodružnej výlet, uzpívaný večery s kytárou a ukulele, trošku filmovo a trošku slovního fotbalu o půl čtvrté ráno, se smíchem tajně ukrytýho v několikamálolitrech tramínu.
Někdy si dumám o nepodstatných věcech. Možná někdy moc přemýšlím.
Představuju si, jak se asi zatvářím, když mě pozdraví nebo se na mě jenom podívá. A bude zase docela blizoučko mejm očím. Přesto se jeho pohledu bojím, ...ještě pořád.
Kroutím si na prst pramen vlasů, občas jsem neklidná, ale je mi vlastně dobře. Chvilku líp a chvilku hůř.
I to je asi dobře.
Jaro je tady a hezky se to čichá. A fotí.
OdpovědětVymazatJá mám zacuchaný rána každou chvíli. Kudrnkový. Kdybys viděla, jak se motám, když vyjdu z postele! Třeba i pravou nohou.
Dumám si taky docela často, zjišťuju ale, že by se to nemělo moc přehánět.
Já mám ráno otlačenej obličej od polštáře.
OdpovědětVymazatrána jsou někdy jak opilý. a kradou teplo zpod peřiny!
OdpovědětVymazat