do polí chodí plakat vlčí máky. a já s nima, potají. občas se zapotácím, a pak jsem dočista ztracená.
včera jsme zmokli. cestou na koncert do jednoho bluesovýho baru. u stolu nás sedělo asi deset a L. vymýšlel, jak si dá pivo, když nemá u sebe žádný peníze. z velkýho intelektuálního uvažování (jiný bejt ani nemohlo, žejo) nás vytrhly Habíkovy jazzový tóny. pak rázný a velmi rozjařený ukrajinský písně...asi se naučím ukrajinsky. a taky se ráda dělím o pivo. L. si zapálil alespoň cigaretu.
a přece stejnozvláštní okamžiky, když seděli vedle a zpívali tu mou. dřív byla ta naše. ale to nevadí...
stávám se lhostejnou? nebo se jen snažím potlačit určitý myšlenky (pocity..)? jó, bylo to pocitový. a vzpomínkový. strašně moc. jako bych zapomněla dýchat a mluvit zároveň... ale to mi vlastně nevadí! ani trochu!
nebo možná přece jenom trochu jó.
něco nemá žádnej konec a něco zase začátek. a pořád se nic neděje.
malý stýskání na čajový lžičce, když v sobě cejtim dálku. lžičku jsem v čaji utopila.
a dálka teď studí...
dělaj se mi uzlíky ve vlasech. a venku zase prší.
mám ráda vůni deště.
Taky mám ráda vůni deště, vlčí máky... A poslední dobou si připadám podobně stejnozvláštně. Však my si zase rozvzopenem, jak se najít :).)
OdpovědětVymazat