svět se někdy semkne a nepustí mě k sobě. to se rozfouknu po obloze, měnim se v dálky, ale taky závratě. a v labutě, co si plujou v oblacích, kolem horkýho slunce, co je nespolkne, jen trochu polechtá, obrátěj se vzhůru nohama, protože pak se někdy pluje mezi bílejma mrakama mnohem líp.
občas se nafouknou jak horkovzdušný balóny, bojej se, protože jsou přece jenom vysoko a svět moc daleko. stejně jim nikdo nerozumí.
když nakloním hlavu na stranu, svět se kouká jinak. vyhlíží jak bezbranný dítě nebo tak něco, řeky se slijou do jedný velký sliny a my budem zaplavený.
někdy je to dobře.
a někdy si den pletu s nocí.
chtěla bych bláznivě utíkat po kopcích a loukách, a pak vysíleně padnout do trávy. chtěla bych se smát, i když nemám čemu, jen proto, že se mi prostě smát chce. chtěla bych si povídat dlouho do noci, třeba na lavičce v parku, nebo si sednout pod strom a nad ničím nepřemýšlet.
ale někdy by mi stačilo jen obejmutí.
Žádné komentáře:
Okomentovat