ještě nedovedu
pustit k sobě den
prsty mimoděk nechávám položený na strunách od kytary, čas je napnutej mezi něma. někdy se tak napne, že se bojim, aby každou chvíli nepraskl.
protože stejskání je občas velký, ...po strunách houslí, po tymiánu, co divoce zavoněl až do mý duše v jednom letním večeru.
bojim se toho, že to jednou nebudu já. možná už teď to nejsem já. poloprázdná. jako ta sklenka od vína na opuštěnym stole. přišel. a vzal mi sny.
koukám do oblohy, kreslím si do mraků. baví mě to. asi nechci po celej zbytek života dělat nic jinýho.
možná to ale nestačí.
Žádné komentáře:
Okomentovat