Povídání na lavičce v parku, s termoskou horkýho zelenýho čaje. Plány, úsměvy, lehkost hřejivýho podzimu... Jedno milý setkání se slečnou J. (děkuju)
Mám ráda, když mi listí šustí pod nohama, mám ráda ty moje známý místa, řeku, podzim, jeho dlaň. To, že mi říká Pampeliško. A že má hezký oči. Takový ty, co se do vás vpijou a vy už nemůžete uhnout pohledem. Nebo musíte, protože máte pocit, jako by vás tím svým pohledem celou zrentgenoval.
- Povídej mi o stromech... znáš je nejlíp, sedáváš pod nima, jako bys jim viděl do duše. Maj stromy duši? A co ty jejich letokruhy? Máme taky svoje vlastní letokruhy? Jo..., vlastně máme. Jen jiný. Ty rýhy v dlani. To jsou zas naše letokruhy. Jen nejsou kulatý, ale rovný. Jako poledník. Nebo úsečka. Protnou se někdy vůbec..?
Proplítám si prsty. Dejchám na okno, až se zamlží, kreslím si na něj, a pak ho hranou dlaně zase smažu.
Podzimní krasosmutnění.
Jé, taky miluju procházky listím:-)
OdpovědětVymazatJe to nádhera, když jde člověk parkem a najednou to všecko kolem něj padá, tak hustě, jako kdyby to listí pršelo z nebe:-)A voní!!!:)
Jo, voní! A já se teď musím pořád dívat do korun stromů, protože jsou barevný, jako lentilky. Nebo duha. A je to moc pěknej pohled :o).
OdpovědětVymazat