Vím jenom, že jsme my dva

Stromy se kejvaj a rozestupujou. Je nad nima pára, jako by všude poletovaly bílý mraky. Nebe je zahalený do mlhy a kopce nejsou vidět. A nejsme vidět my. Když se držíme a mluvíme k sobě. Slova se měněj a mizej v tý mlze. A sníh v obličeji studí. Někdy se nemůžem vracet, když cesta zmizí pod sněhem. Takovej sníh byl i tenkrát v nás a my se najednou ztratili. Ale držíme se. Ještě. Pořád. A teď mnohem víc. Kopce jsou velký. Ale zatim nejsou vidět.