Mraky a doteky

Saháš do duše. Neopatrně. Až se polekají i bílý labutě, uletíme jako pírka po dnech, rozedraní.

Křičím si do mraků. Protáhlý a šedý nebe nastavuje dlaň a já ji beru do své. Vyslovím se. Vysvlíknu něhu. Pro tu něhu budu chodit plakat k našim břehům.

A hloubky budou nekonečný.

~

Žijem v detailech.

Skládáme si nebe.

Jsme.

Nově, zimně, ruku v ruce

Koukám z mostu na labutě. Únorový slunce se za řekou kroutí do stromů. Někdy bych se chtěla rozlítnout do krajiny stejně snadno jako vlaštovky.
Jsou tichý domy. Prázdný. Bez zvuků srdce. Smutno je v zimě.
..
Chodím po novým bytě. Rozkoukávám se. Hledám to nejhezčí místo. Hladívám ho po ruce, když je u mě blízko. Je mi u něj hřejivě...tak jako v našem bytě. Seděli jsme na dřevěný posteli a vymýšleli spousty novejch plánů. Byla to první věc, co jsme si sem nastěhovali. Druhá bude gramofón.
Milo, útulno...který jsem potřebovala tolik cítit. Choulení se do koutku nad jeho ramenem.
Žijem si tak. Ze spousty plánů, představ, ze všeho novýho, nedočkavýho...A je to všechno hezký.
Můj Nejmilejší je moc šikovnej. Zařizuje hodně věcí. A taky toho hodně zvládá. A já ho za to obdivuju.
Ví, kdy mě má obejmout...
A dává mi letmý pusy na čelo a do vlasů.
Mám ho nejradši.

Vím jenom, že jsme my dva

Stromy se kejvaj a rozestupujou. Je nad nima pára, jako by všude poletovaly bílý mraky. Nebe je zahalený do mlhy a kopce nejsou vidět. A nejsme vidět my. Když se držíme a mluvíme k sobě. Slova se měněj a mizej v tý mlze. A sníh v obličeji studí. Někdy se nemůžem vracet, když cesta zmizí pod sněhem. Takovej sníh byl i tenkrát v nás a my se najednou ztratili. Ale držíme se. Ještě. Pořád. A teď mnohem víc. Kopce jsou velký. Ale zatim nejsou vidět.

Vracíme se

Na polích fouká vítr.
Je podzim. Barevnej i za šera, není uspěchanej. Vlaštovky si posedaly na telegrafní drát. Voní vzduch. Tim chladným podvečerem a vším tím opadanym listím. Voněj kaštany.
Cítim podzim v konečcích prstů. Je smutno. Na podzim je vždycky smutno.
Rozlítnu se do krajiny. Rozlítnou se po okolí ty mý vnitřní křiky.
Jako vlaštovky.
Takoví jsme. Odlítáme. A vracíme se. Jeden k druhýmu.
Chcem nacházet! Podzim v nás.
Je opravdovej. Mnohem opravdovější než my dva.
Opravdový jsou jenom okamžiky. Takový mžitky. Chvilkový.
Jsem opravdová ve chvíli, kdy se dotýkáš mých vlasů nebo ruky, když vim, že mě vnímáš. Právě teď.
Pak jsem úplná.